Moje první svědectví - Bůh existuje

Vzpomínky na dětství jsou často protkány drobnými zázraky, které tehdy možná byly jen tichým hlasem v srdci, ale dnes je už dokážu pojmenovat – byly to Boží zásahy. Jedna z nejhlubších stop mého dětství se vryla právě během jedné zasněžené zimy, když mi bylo sedm let. Rodiče dlouho pracovali, bratr již dokázal postarat se o sebe a já jsem chodila do družiny. Ten den nám paní učitelka oznámila, že musíme jít domů dříve, protože cesty se rychle stávají nesjízdnými.

Všechno kolem bylo kouzelně bílé, sníh pokrýval krajinu a vzduch byl naplněn tichem, které umí vykouzlit jen zima. S ostatními dětmi jsme nastoupili do různých autobusů, ale cesta se nevyvíjela podle plánu. V sousední vesnici autobus zastavil a řidič oznámil, že dál nemůže pokračovat. Ostatní cestující, dospělí, se rozhodli poprat se se závějemi vysokými až dva metry. Volali na mě, ať jdu s nimi, ale něco mě zastavilo. Možná to byl jen strach, možná vnitřní hlas, ale byla jsem přesvědčená, že nemůžu jít. Zůstala jsem sama na zastávce, osamělá, v náručí větru a drobného sněhu, který vířil kolem mě jako bílé závoje nejistoty .

V tu chvíli mě přepadla panika, smutek a pocit úplné bezmocnosti. "Je to můj konec?" ptala jsem se v duchu. Ale právě tehdy jsem si vzpomněla na babiččiny slova o Andělech a na modlitbu, kterou mě naučila. V duchu jsem prosila Boha o zázrak, o pomoc, o záchranu. A najednou, v úplném tichu, jsem zaslechla zvuk motoru. Objevil se traktor a v něm můj soused se sousedkou, kteří mě bez váhání posadili k sobě a odvezli přes sněhové závěje až domů. Po cestě jsme míjeli i ty, kteří se rozhodli brodit závějemi pěšky, a tehdy jsem pochopila, že jsem byla zachráněna nejen díky lidské dobrotě, ale i díky Vyšší ochraně ruky.

V noci se mi zdál sen, ve kterém ke mně promluvil Bůh a ukázal mi, že kdybych šla s ostatními, možná bych už navždy zůstala v těch sněhových jazycích. Ráno jsem vstala s jistotou, že se mě Bůh dotkl, že mě nenechal samotnou. To byl začátek mé skutečné víry – pochopení, že Bůh je blíž, než si myslíme, že číhá v zázracích všedních dní i v tichu zimních večerů.

Tři dny trvaly sněhové bouře, než se cesty znovu otevřely. Když jsem se po těch dnech vrátila do školy, učitelka se mě zeptala, jak jsem se tehdy dostala domů. Slzy se mi draly do očí, ale řekla jsem jen: "V pořádku." Už tehdy jsem věděla, že důležité není hledat viníka, ale poděkovat za každou ruku, která nám byla podána, za každý paprsek naděje a za zkušenost, která nás posune vpřed.

Život nás učí odpouštět a nehledat chybu, ale dobré v každé situaci. Bůh je s námi v každém okamžiku, i tehdy, když se cítíme opuštění, a je vždy připraven pomoci. Stačí, když Mu otevřeme srdce a začneme s Ním žít svůj život upřímně – nejlépe modlitbou, která je mostem mezi naší slabostí a Jeho nekonečnou silou.

Začátek cesty důvěry 

Od té doby beru každý den jako dar a věřím, že Boží přítomnost se projevuje i v těch nejobyčejnějších okamžicích. Svědectví, které zde píšu, není jen o velkých skutcích, ale především o malých zázracích a tichých odpovědích na volání o pomoc. Pokud toužíte zažít Boha ve svém životě, zkuste se Mu otevřít – možná právě v době, kdy se všechno zdá ztracené, přijde nečekaný traktor, který vás převede závějemi k bezpečí a domovu.

Bůh je věrný a Jeho láska obklopuje každého, kdo Ho hledá. Život s Bohem je sice plný otázek a výzev, ale také radosti, naděje a pokoje. Ať už stojíte před jakýmkoli závějem – nezapomeňte, že za každým záhybem může čekat zázrak jen pro vás.